S tímto  známým  italským  fotografem  se p.Kopp  seznámil v polovině 70. Let  při  svém  prvním dlouhodobém  pobytu  v Itálii. Ten  ho  pak  přivedl do  okruhu  fotografů  sdružených  okolo  milánské  galerie  Diaframma – byli  to  především   Gian Berengo  Gardin,  Paolo  Monti  a Lanfranco  Colombo.  Zásluhou   posledně  jmenovaného  pak v r. 1976 vyšly  v Itálii první  Koppovy  fotografie  v časopisu  FOTOGRAFIA  ITALIANA,  s textem  Cesare  Colomba.
Jejich  přátelství  trvá  dodnes, spolupracovali  pak  i na některých  projektech   UPM  Praha,  a   italského  nakladatelství   Alinari.

 

 

C.Colombo s P. Koppem v Miláně 1989

 

S ing. Koppem  se  seznámili  na světové  fotovýstavě SICOF  v Miláně  v r. 1973,  kde Anna  Fárová  zahajovala  spolu s Petrem  Tauskem  velkou  soubornou  výstavu  Františka  Drtikola.
Jako  erudovaná  historička  fotografie pomohla P. Koppovi   se  fotograficky „najít“.  Později  spolupracovali  na přípravě  výstavy  J. Sudka  v galerii Diaframma  v Miláně /1975/ a na jeho velké  výstavě v UPM v Praze 1976. Po jeho  úmrtí  v tomtéž  roce spolu  navštívili  básníka  Jaroslava  Seiferta, pozdějšího  nositele Nobelovy ceny za literaturu, a požádali  ho o napsání  nekrologu.
Anna  Fárová  pomáhala P. Koppovi  při  jeho  volné  tvorbě mnoha  cennými  radami, a vedle zmíněného  Josefa Sudka a Jaroslava  Seiferta  ho  seznámila s řadou významných  osobností z oboru fotografie,  s Italy Cesarem  Colombem a Lanfrankem  Colombem,  Tarasem  Kuščinským,  Petrem  Tauskem, Danielou  Mrázkovou, Pavlem  Scheuflerem  aj.

 

 

Dr. Anna Fárová v Itálii 1973

 

Josef  SUDEK  - fotograf

V r. 1974  se p.Kopp  seznamuje  prostřednictvím  Dr. Anny  Fárové  s Josefem  Sudkem.  Protože  sám  tehdy  pracoval v Miláně, pomohl  organizačně zajišťovat  jeho   výstavu  v milánské  galerii  Diaframma v r. 1975 a pak  jej  pravidelně   v  Praze  navštěvoval.  Sudek  byl  svérázný  člověk a přesto,  že  v Itálii  přišel  v první světové  válce  o  pravou  ruku, nezanevřel  na  ni, a velmi  rád  o  ní  hovořil.  Nechával  si  také  odtud vozit gramodesky  s vážnou  hudbou, především  Vivaldiho,  a  vždy  se  za  ně  odvděčil  některou  svojí  podepsanou  fotkou. Tyto  fotografie  jsou  dnes  na  nejčestnějším  místě  Koppova  fotoarchivu. Při  rozhovorech  o  fotkách   s ním  získal  P.Kopp  nesmírně  cenné  zkušenosti  a  podněty pro  svou  další  práci. Později ,  když  si  dovolil některé  své  práce  z Itálie   mistrovi  ukázat, dočkal  se věty: „ Jó,  fešáku,  leze to, leze  to,  jen  pokračujte!“  Což  mu  Dr.Fárová  interpretovala  jako  slova  uznání.  Jednu  fotografii  si  dokonce  pan  Sudek  vyžádal a je v jeho  pozůstalosti. /P.K.  tehdy  položil  svoji  Leicu  na stůl  v jedné  italské   tratorii  a pořídil  snímek sklenic a  profilů  spolustolovníků  v protisvětle a takové  záběry  měl  Sudek  rád.
Jeho  poučky  byly  vždy  velmi  lapidární, např.: „Na každé  fotce  musí  být  ještě  něco  za  rohem, ale  to  tam  nesmí  řvát!“. Když  se  jednou  host  zeptal,  jak  poznat  dobrou  fotku,  odpověď  byla opět  sudkovská: „To  je  jednoduchý, strčíte ji  do  šuplíku a podíváte  se  na ni  za rok,  pak  za dva,  a tak dále, a  když  se vám  pořád  líbí, je dobrá!“
Sudek  si  s pořádkem  nikdy starosti  nedělal, odkládal  věci,  jak  přišly,  na veliký  kulatý   stůl  uprostřed  atelieru a  pak  to  občas  hezky  nasvítil  a fotil. Tak  vznikla  mnohá  jeho  nesmrtelná  zátiší. On  tomu  ovšem  říkal po svém:  Bordel  na  stole. Zde  je  na místě  jeho  známá  poznámka,  která  dodnes  koluje:
„… já  s bordelem  začal,  s bordelem  taky  skončím. Já  měl  jednoho  profesora, pořádkumilovnej  pán. Von  měl  tři  skříně. A  pořád,  že  se   nemůže  dostat  k práci. Sakra, jak  je  to  možný, říkal  jsem  si. No, bylo to možný. Von  chudák  od  pondělka  do  pátku  furt  jen  uklízel. Kdepak, hlídat  pořádek,  půl  života  je  pryč.  Já  vím, že  v týhle  hromadě  něco  je. Asi  tamto. Hledám,  ale  nenajdu  to. Zato  najdu  něco  jinýho. Dycky  se  něco  najde.  Bylo  to  růžový,  teď  je  to  zelený -  a už  musíte  koumat, co s tou  zelenou. To  hledání,  to  je vono…“
Jednou,  když  hovořili  o jeho  kamarádovi   malíři Františku  Tichém,  Sudek  šel  a  vytáhl  z pod  postele  jeho  velký  srolovaný  obraz  harlekýna… a že  bylo  v Sudkově  ateliéru  při  tom  neúklidu  dost  vlhko,  není  třeba  dodávat.
Když  pak  v r. 1976  osmdesátiletý Josef  Sudek  nedlouho po  vernisáži  své  velké souborné  výstavy v UPM  zemřel,  doprovázel  P.Kopp  dr. Annu  Fárovou  k básníkovi  Jaroslavu  Seifertovi  mu  tuto  smutnou  novinu  oznámit, s prosbou  aby  napsal  příteli  nekrolog. Pozdější  nositel  Nobelovy  ceny se úkolu  zhostil  svým  nenapodobitelným  způsobem.

 

 Koppova fotografie, kterou si vyžádal J. Sudek

 

 

Josef Sudek v ateliéru… 1976

 

 

…a jeho “bordel na stole”

 

 

Milý  a  drahý  Sudku!
Je tomu  už  půl století a  možná  ještě  rok, dva  navíc,
co jsme  se  prvně  setkali  a  rychle  spřátelili.
Toto  přátelství, ničím  za  celý  život  nezkalené, trvalo  až  do  dne  Tvé  smrti, tak  náhlé.
Možná, že  Ti  Tví  známí  vyčítali,  jak  málo  jsi  dbal  o  své  zdraví. Ale  ta  velkorysá  nedbalost  v  tomto  ohledu  patřila  cele  k Tvé  jedinečné  osobnosti,  která  byla  tak  ojedinělá  ve  světě  umění. Ale  nikdo  z nás  ani  netuší,  jak  bylo  těžké  zápasit  se  smrtí  člověku  s  jednou  rukou. Půl  století a ještě  víc  pracoval  jsi  na   svém  místě  s obdivuhodnou  pílí  a  houževnatostí.
A  tak, i přes  krutou  nepřízeň  lidského  údělu, dospěl  jsi  k mistrovství  a  snad  jako  jedinému  se  Ti  již  dávno  podařilo  dokázat,  že  fotografie, tvořené  s vyšším  záměrem  uměleckým,  patří  opravdu  do  výtvarnictví  a  pod  křídla  jedné  z desatera  Můz.  A  to  vším  právem!  Vidíval  jsem   Tě často  při  práci,  jak  jsi  zápolil  s těžkým  aparátem  a  těžkým  stativem,  jak  musel  sis  pomáhat  svými  ústy  a  zuby,  abys  pak  nakonec  v nepředstavitelně  primitivní  pracovně  zvedl  k světlu  z lázně  malý  výtvarný  zázrak. Ti, kdož  jej  spatřili, mohli  jen  žasnout, jak  z prosté  a obyčejné  skutečnosti, jinými  třeba  stokrát  nazírané  a  nikdy  nepovšimnuté,  dovedl  jsi  objevit  tolik  podivuhodné  krásy. V běžném  hovoru,  ve  chvíli  pohody,  jako  malý  projev  radosti  a  jako  tečku  za  tvrzením, nebo  ve  chvíli  nepohody  jako  zaklínadlo  a vykřičník,   užíval  jsi  drobného  úsloví, které  jsme  tak  rádi  z Tvých  úst  slyšeli:
A  hudba  hraje!
Tato  tři  slova  v Tvém  životě  nebyla  nikterak  náhodná. Kolik  koncertů  jsi  za  svůj dlouhý  život  vyslechl. Bylo  jich  na tisíce. Sedával  jsi  skromně  na  schůdku  v místech  pro  stání,  nebo  Tvá  hlava  s neholenou  bradou  objevila  se  někde  u  varhan. /  S toaletou  nemíval  jsi  mnoho  starostí/. To  ovšem  nikomu, kdo  Tě  znal,  nikdy  nevadilo.  A  znaly  Tě  tisíce  pražských  lidí.  Tato  podřadná  místa  v koncertních  síních  však  Ti  rovněž  pranic  nevadila,  abys  byl  jedním  z nejlepších  a  nejvděčnějších  posluchačů. Bylo  těžko  si  bez  Tebe  představit  význačný  koncert.  A  obsáhlé  cykly, jako  třeba  cyklus Mozartův,  vyposlechl  jsi  od  prvního  tónu  do  posledního.  Tvůj  život  bez  hudby  by  zřejmě  byl  pro  Tebe  nemožný.  Vždyť  hudba se  ozývá  i  z Tvých  fotografií.  A  nemusí  to  být  ani  obrázky  z Janáčkových  Hukvald.
Nuže, milý,  hudba  pro  Tebe  již  navždy  umlkla.  A  Ty  věrný  posluchač velkých  a  rozlehlých  oratorií  Bachových, ocitl  jsi  se dnes  v síni,  kde  se  ozývá  hlavně jen  pláč a  hudba  jen  krátce, když  doprovází  mrtvé  tělo  do  plamenů.
Ale ještě  chvíli  jsi  tu  s námi.
A  hudba  hraje!
Za  chvíli  však  zmlkne  docela! A  my  Ti  budeme  z ní  pozdravy  a vzpomínky  posílat  do  toho  věčného  a  hlubokého  ticha,  a budeme  se  těšit,  že  Tvé  dílo  neshoří  s Tvým  tělem.
Josefe  Sudku,  sbohem!            

 

                                                                                                                                            Jaroslav  Seifert

 

 

Přátelství s tak  renesančním  člověkem, jakým  byl  Miroslav  Horníček znamenalo  jistě  pro  každého, komu bylo  souzeno, velký  dar a obohacení  pro celý  další  život.
Pavel Kopp  se s p. Horníčkem  seznámil v r. 1977, když  mu  zaslal  některé své italské  fotky s poděkováním  za  inspiraci Horníčkovou knihou  Pohlednice  z Benátek a poté  si  s ním  nějakou  dobu  korespondoval.  V r. 1984 ho  pak požádal   o spolupráci  na připravované  knize  s Italskou  tématikou. Protože fotografie Miroslava  Horníčka  velmi zaujaly, začali  se pravidelně  stýkat, a jejich přátelství pak  trvalo až  do Horníčkovy  smrti v r. 2003.
P.Kopp  si  velmi  vážil  toho, že mu p. Horníček  pak po  několika  letech  nabídl  tykání. Přes  dvanáctiletý  věkový rozdíl  si  velmi  rozuměli, k čemuž  možná  přispěla i okolnost, že P.Kopp poznal  už  jako  dítě osobně  Jana Wericha, když  trávil  pravidelně  prázdniny  ve Velharticích. Měli  si tedy  hned o čem  povídat.
Jejich  společná  kniha, CHVILKY S ITÁLIÍ, kde je 127 Koppových  fotografií doprovázených  originálními  texty M. Horníčka /který si k živým  fotkám  italské  ulice vymýšlí  dialogy  a osudy zachycených  lidí/, vyšla  dosud  ve třech  vydáních. Poprvé  to bylo  po  mnoha  peripetiích, protože  autor  textu  nebyl  tehdejšímu  režimu  příliš  pohodlný, k Horníčkovým  sedmdesátinám, v nakladatelství  Panorama v r. 1988. Knihu autoři  připravovali celkem  asi 4 roky, z čehož  větší  část  doby  ležela v šuplíku  nakladatelství Panorama. M.Horníček  občas říkal:  „….tak  ta  knížka  zatím  nevyjde, prý  jsem  zase  někde  něco  řekl!“ Takže  pak  ze  zoufalství  začali  pořádat  výstavy pod  stejnojmenným  názvem, s podtitulem: „Ukázky  z připravované  knihy“, které  se  naštěstí   setkávaly  s mimořádným  ohlasem  návštěvníků. Navzdory  všem  problémům  byl  ale pak  náklad  knihy impozantní: 97 000  výtisků.  A  protože  vyšla  před  Vánoci, byla  brzy  rozebrána.
Po Sametové revoluci  vyšla kniha také  v Itálii, kde  tehdy   P.Kopp  pracoval  v diplomatických  službách, a to pod názvem „ISTANTI  CON  L´ITALIA“,  a  konečně  pak  podruhé  česky, s rozšířenou fotografickou  částí, v r. 2003.
Bohužel  nedokončený  zůstal  jejich  druhý  projekt  na  knížku „PRAHA  MĚSTO  MILOSTNÉ“, s převahou  fotek  zamilovaných  dvojic na pozadí jedinečné  historické  architektury, připravovaný  také jako  osobní  vyznání M.Horníčka našemu  hlavnímu  městu a určený především  mladým  lidem.
Pavel Kopp  vděčí  M. Horníčkovi za mnoho  krásných  debat  nad  fotkami a knížkami, a za  seznámení s celou  řadou významných  osobností z oblasti  kultury, např. se spisovatelem  Františkem  Nepilem, sochařem Vladimírem Preclíkem, malířem Josefem  Lieslerem, Adolfem  Bornem, herci J. Suchým, B.Polívkou, M.Lasicou a J.Satinským, Markem Ebenem a mnoha jinými.

 
První dopis M. Horníčka P. Koppovi z 10/1/78

 

 

M. Horníček a P. Kopp na vernisáži výstavy Chvilky s Itálií v Praze, 1988
Foto: Václav Jačka

 

 

Portrét M. Horníčka z r. 1986

 

Portrét M.H. z roku 1986, který použil jako novoročenku
 

 

Portrét manželů Horníčkových z r. 1988
 

 

M. Horníček v Římě na Kapitolu, 1991

František Nepil – spisovatel
 

S Františkem  Nepilem  seznámil   P.Koppa   v r. 1985 Miroslav  Horníček, když ho spolu  požádali o úvodní  slovo  ke společné   knize  Chvilky  s Itálií. Pan  Nepil  to   pro  oba  rodilé  Plzeňáky napsal  tak, že sklidil  na  jejich pozdější  vernisáži  v Praze  velký  potlesk, a  dodnes  je  možno  si  text  přečíst  na  záložce  knihy. Brzy  se  tedy  dohodli  na další  spolupráci,  kdy F. Nepil četl  na  dalších  vernisážích  své  nedostižné  povídky.
Laskavý  a lidský  humor  F. Nepila byl  velmi  přitažlivý  pro  každého a proto  se oba  brzy  spřátelili, obzvláště, když P.Kopp  za  svého  pobytu  v Římě  pozval  na návštěvu  i  manžele  Nepilovi,  seznámil  je  zde s řadou  našich  krajanů a procestovali  i značnou  část  střední  Itálie.  Na své slavné  chalupě   ve  Stradonicích  vyprávěl  mu zase  pak  pan  Nepil  své příběhy  plné čapkovské  člověčiny,  napsané  i  dosud  nenapsané,  a ukazoval, jak  se  opravdu  vlastníma  rukama  dělá  chalupa.

 

 

F. Nepil a P. Kopp na vernisáži výstavy Chvilky s Itálií v Praze, 1988
Foto: Václav Jačka

 

 
Oslava 60. narozenin F. Nepila, 1989
 

 

F. Nepil s M. Horníčkem v ateliéru P. Koppa při přípravě knihy Chvilky s Itálií, 1987
 

 

V r. 1976  přivedla Dr.Anna  Fárová P.Koppa  do  redakce prestižního  časopisu   REVUE  FOTOGRAFIE, jehož  tehdejší  šéfredaktorkou  byla paní  Daniela  Mrázková. Tím  začala  několikaletá  spolupráce s tímto  periodikem,  kde  měl  P. Kopp možnost  vedle publikace  vlastních  fotografií   otiskovat i   své  články  a komentáře, především z italského   fotografického  prostředí.

D.Mrázková pomohla  tehdy Koppovi  na  začátku získat  potřebné  sebevědomí,  kdy mu  při  rozhovoru  nad  fotkami řekla: „ Nebuďte  skromný,  vy  jste  fotograf!“. Později  mu spolu se svým  manželem Vladimírem  Remešem pomáhala  cennými  radami  při  další publikační  a vystavovatelské činnosti.  M.j.  ho také  seznámila  se  šéfredaktorkou měsíčníku Československá  fotografie Dr.Evou  Horskou, kde pak  mohl P. Kopp uveřejnit  několik  svých  fotografických souborů.



 

 

 

 

 

Seznámili  se v r. 1978  prostřednictvím  Dr. Anny  Fárové. P.Scheufler  tehdy  pracoval  v Museu  Hl.M.Prahy  a připravoval  svoji  známou  knihu Praha 1848 -1914. Protože  ho  zaujaly  Koppovy  fotografie jak  z Itálie,  tak z domova,  navrhl  později zařadit  tohoto  autora do nové  Encyklopedie  České  a  Slovenské  fotografie /Asco, Praha 1993/. Později  spolupracovali  na  několika projektech. V r. 1999 napsal  doprovodný  text k fotografiím P. Koppa  v časopise  Foto Video, a v r. 2004 podpořil  zařazení  jeho  fotografií do nově  vznikajícího   Zlatého  fondu  Národního  musea fotografie  v Jindřichově  Hradci. V r. 2008  spolupracovali  na uspřádání  výstavy fotografa  Rudolfa  Krátkého v Italském Kulturním  Institutu v Praze.

 

 

P. Kopp s P. Scheuflerem na vernisáži výstavy fotografií R. Krátkého v Praze, 2008
Foto: Milan Fara

 

Pavel  Scheufler:   PAVEL  KOPP A  ITÁLIE   /ADVANCED  FOTO  VIDEO č.6, 1999,  str.16-17/

Fotografie Pavla Koppa  /nar.1940/ nalezneme  v několika knihách, z nichž  Chvilky s Itálií s texty Miroslav  Horníčka /Panorama 1988/ dosáhly  97 000 českých výtisků  a italského vydání. Cesta k fotografii  Pavla Koppa  je magickým  příběhem a je téměř pikantní,  že díky fotografii  zaujal tento fotografický  autodidakt  i  post  českého vyslance v Itálii….

Ing. Pavel Kopp  vystudoval na ČVUT  v Praze, elektrotechnické fakultě  obor  filmové a televizní  techniky. Roku 1963 získal titul  inženýra a o 21 let později  i titul  kandidáta  věd. Na  fakultě se díky Jaroslavu Šimkovi  seznámil  s technikou fotografické práce a dodnes na jeho přínos  vděčně  vzpomíná,  i  když  zdůrazňuje, že  „technické  podrobnosti  fotografie  ho  nikdy  moc  nezajímaly“  a že „dobrý  fotograf  udělá  krásnou fotku jakýmkoli  fotoaparátem“.

Pavel Kopp  má  zvláštní  dar, který  mu umožňuje navazovat  bezprostřední  vztahy s lidmi. Něčím, co má v sobě, a co se nedá přesně definovat, si je získává a oni  se mu otvírají, komunikují s ním. Tento dar se dá velmi  dobře  využít při  fotografování  všedního dne života ulice a platí  také  pro  setkávání  se známými  osobnostmi.

Po fotografických  začátcích v Praze a první  publikované fotografii v r. 1968 přišlo  to pravé  „fotografické probuzení“ za služebního  pobytu  v Itálii  počátkem  sedmdesátých  let. „Itálie  je  země, kde  je hříchem  nefotit“, vypráví Pavel Kopp, „ale nejen  kvůli  přírodě a památkám, ale hlavně kvůli  lidem, kteří  jsou  nádherně  uvolnění. Italská  ulice, jak říká trefně  pan Horníček, je především jeviště. A toto  jeviště  mi  učarovalo. Výsledkem  bylo  asi deset tisíc  hlavně  černobílých negativů, dělaných  do  šuplíku, protože  mě  nikdo  neznal“.

Itálie Pavla Koppa   jako  fotografa nejen „udělala“, ale také objevila. První  fotografický medailonek mu  totiž  vyšel v prestižním časopise  Fotografia Italiana  s textem  italského  teoretika a historika fotografie Cesare Colomba v r. 1974. Až poté  následovalo jeho představení  v Revui Fotografie, Československé fotografii, Mladém  světě, v Literárním  měsíčníku,  i  třeba  v maďarském Fótó.

„V té  době mi  moc pomohlo  seznámení s paní doktorkou  Annou  Fárovou, která mi  pomohla vyznat se v tom  co  dělám, a proč  to  dělám. A také  mě přivedla několikrát k panu Sudkovi a z těch  setkání  žiju  dodneška“,  vzpomíná  Pavel Kopp. „Ta setkání  se Sudkem  byla  nádherná  už  pro tu ryzí  člověčinu, která  z něho  čišela. Rychle  jsme si porozuměli, protože on také miloval Itálii, i když  tam přišel – jak  známo -  o  pravou ruku. Vozil  jsem  mu  pak  z Milána  gramodesky  s hudbou  Vivaldiho a  dostával  občas  jeho  fotky. Když  jsem  si  pak  jednou  dovolil  pár  svých  fotek  ukázat, zněla  slova  jeho  uznání  takto: Leze to, leze  to,  fešáku,  jen tak dál!  A  poslouchejte, tuhle  bych  si docela  rád  nechal!“ A po  delší odmlce Pavel  Kopp  dodává: „ Sudek  mě  naučil,  že  fotografie  musí mít  něco  za rohem, jak  on  říkal,  ale nesmí  to tam  řvát.“

Následovala setkání  v Mladém  světě  s Radkem  Johnem  a  s redakcí  poezie v tehdejším  nakladatelství  Československý  spisovatel, která  posléze  vedla  k použití  Koppových fotografií v antologii  italského básníka  Sandra Penny  pod  názvem „Zvláštní  radost  žít“ /1986/. Přátelství s autorem  překladu Vladimírem  Janovicem  přivedlo  na   svět  další  knihu s Koppovými  fotografiemi, tentokrát  ale Prahy /Most  alchymistů, 1989/. Už  předtím  mu  lidé  z výtvarné  redakce nabídli  uspořádání  výstavy  v Malé galerii Čs. spisovatele, která  v onom  roce 1983 znamenala  vlastně  formu  jistého  společenského  uznání  a  do  určité  míry  byla  také  předělem v Koppově  fotografování.

 

„Byla  to pro mne  úplně  nová  zkušenost. Listoval  jsem  si  v návštěvní  knize a objevil zápis  jednoho studenta: ´Děkuji  vám  za  fotografii Milenci a moře.´ Přitom v popiskách fotek  bylo  vždy  jen  místo  a rok vzniku. Zaujalo  mě,  že ten  kluk  si mou  fotku  hned pokřtil  a poprvé jsem  si uvědomil  tu  mnohovrstevnatost  lidského vnímání výtvarného  díla,  které  si  vlastně po uveřejnění  žije  vlastním životem, už nezávisle  na autorovi. Po úspěchu  výstavy  mi  pan Holý z výtvarné  redakce řekl, že  z fotek by  mohla  vyjít  obrazová  publikace, ale  je třeba  získat  kvalitní  doprovodné  texty. Zrovna  jsem  měl v poště  dopis od pana Horníčka, v němž  mi  děkoval  za fotky, které  jsem mu předtím poslal po  našem  společném  známém. Rozhodl  jsem se  tedy  o texty  poněkud neskromně požádat právě  jeho. Zpočátku  byl  trochu  na rozpacích,  že  Itálii tolik  nezná, že  jeho  doménou  je spíš  Francie. Nakonec  naši  diskuzi,  která  se  odehrávala před prázdninami, ukončil  lakonicky. ´Bude-li pršet,  možná  něco  napíšu´. Ani  pak  moc  nepršelo, ale  v září  mi  zavolal: ´Přijďte,  mám  sto stránek´!  A  kniha  byla  na světě. Vyšla ovšem  až  po   mnoha  peripetiích,  kdy  mi  Mirek  občas  volal: ´Teď  mi  nic nevyjde,  zase  jsem prý  někde  něco  řekl!....´ Po  třech  letech  odpočívání  v šuplíku  vyšla  najednou  na tehdejší  poměry  v rekordní  polygrafické  lhůtě  a  v rekordním  nákladu  k Horníčkovým  sedmdesátinám na podzim 1988…“

Společenské  poměry na sklonku r. 1989 postavily  řadu   lidí  do předem netušených  rolí,  někdy  možná s přídechem  absurdního  dramatu. Ing. Pavla Koppa  přivedla  kniha Chvilky s Itálií  na   místo diplomata, když  nový  velvyslanec, nadšený  knihou, Pavla Koppa  pozval  na čaj.

„ Na závěr  setkání  mi dr. Jiří  Holub nabídl  místo  diplomata  na čs. velvyslanectví, protože potřeboval  urychleně obměnit  personál. Bylo to poněkud  netradiční  řešení, ale  taková  to byla doba. Psal se leden 1990. Zkrátka  za tři  měsíce po  našem  setkání  při  čaji  jsem  seděl  v Římě  nejprve  jako  ekonomický  rada,  pak  jsem  zastupoval  čs.velvyslance  při  FAO, a později, po odjezdu  doktora  Holuba  jsem  vedl  téměř  dva  roky  naši  ambasádu. Paradoxem  bylo  nejen  to, že  mě  k tomu  všemu  napomohly  fotky, ale že  jsem  po celé čtyři  roky tohoto  svého  druhého  italského  pobytu musel  čas  na focení  doslova krást. A  co  jsem  vyfotil,  šlo  z nedostatku  času  zase  do šuplíku…  A  ještě  happy end: Když  Chvilky  s Itálií  vyšly  italsky, křtili  jsme  je  společně  s Mirkem  na  ambasádě v Římě. Za přítomnosti slavné herečky a manželky Federica Felliniho Giuliety Massina. Já  v roli  fotografa  i  diplomata…“

O  svých  fotografických  plánech  hovoří Pavel Kopp  s mírnými  rozpaky:

„Nová doba  vše profesionalizuje a  dává  nám  mnohem  méně času  pro  naše  koníčky. Nutí  nás  vydělávat, abychom  si  mohli  kupovat  zbytečnosti. A přitom, řečeno s Petrem Weigelem ´ Největší  hodnoty  v životě  jsou  vlastně   zadarmo….´
A  mé  plány? Zabývám  se námětem  paralelních  situaci  na  české  a italské  ulici. Miroslavu  Horníčkovi  jsem  dal složku  fotografií  na  téma Zamilované  dvojice  v Praze  jako  paralelu  k těm italským. On  zatím  vymyslel  krásný  název: ´Praha, město  milostné´. A zatím  prý  čeká,  až  ho  políbí  múza. Tak  držme  palce“.

V Itálii  jsem  nikdy  nebyl, nevím, nemám  tu bezprostřední  zkušenost, nemohu srovnávat, ale vím, že  mám  rád Itálii  očima  Pavla  Koppa.  Jeho  očima  se  mi  jeví  jasnější, průzračnější, srozumitelnější. Neboť Koppovy  fotografie  mají  poetičnost  i  jemný   humor,  mají  své  tajemné nápovědi, i  více  významů, zkrátka  jsou  něčím  magické. Vyprávějí  a přitahují, řečeno  módním  termínem, působí  blahodárně pozitivně.

                                                                                                                                  Pavel  Scheufler

 

 

S naší  světově  proslulou  automobilovou  závodnicí Eliškou  Junkovou se P.Kopp  seznámil  osobně  v r. 1987, kdy  ho  požádala, aby  ji  vyfotil  na  novoročenku, protože  v tomto  roce  uplynulo právě 60 let  od jejího  získání  zlaté  medaile ve slavném  sicilském  automobilovém  závodě Targa Florio v r. 1927. Její  zdařilý  portrét  se  pak rozletěl na jejích  novoročenkách  do celého světa a P. Kopp pak obdržel od  adresátů  řadu  příznivých  ohlasů  a žádostí  o další  fotografie.
Eliška  Junková nadchla  tehdy  Pavla Koppa svojí  nezměrnou  vitalitou, krásnými  vzpomínkami  na své  závodění  a  na  řadu   významných  osobností /J.Seiferta, Voskovce  a  Wericha, V.Buriana aj./ Nádherné  bylo  líčení její  propagační  cesty v autě  Bugatti  do Indie  počátkem  30. let, kdy objížděla místní  mahardži  a  prodávala jim  tyto  krásné  vozy. 

Zajímavé  bylo, že E. Junková  se vždy, a to  i ve  svých 80 letech,  dívala  stále  dopředu, např. většinu svých  zlatých medailí  ze  závodů  věnovala  ve  válce  svému  zeťovi  zubaři, protože tehdy  nebylo  k dispozici  zlato a on  neměl  z čeho  dělat lidem  zuby.

 

 

Portrét E. Junkové s fotkou a medailí z r. 1927, který použila jako novoročenku P.F. 1988

 

 
P. Kopp s E. Junkovou, 1987

 

 

Ohlas na novoročenku z USA.

 

 

P.Kopp  se  seznámil  s Radkem Johnem  v r. 1980  v redakci tehdy  populárního  týdeníku  Mladý  svět, kde  začal  publikovat  své  fotografie.  R.John  některé  využil pro  ilustraci svého  článku  o narkomanech „Jak  zastavit  lavinu?“ a později seznámil  P.Koppa  se  členy Redakce  poezie v nakladatelství Čs.Spisovatel. /Petr Bílek, V.Janovic, Jiří  Žáček/ a ve  výtvarné  redakci /B.Holý,  Pavel  Hrach/.
Později  spolu navštěvovali  Miroslava Horníčka  při  přípravě   vydání  knihy  Chvilky  s Itálií. Dodnes  se  pravidelně   setkávají při  různých příležitostech   degustací  nejlepších  vín.

 

 

Mladý svět č.24/1986

 

 

 

V. Janovic – básník

Spolupráce P.Koppa  s V.Janovicem se  datuje  od r. 1982, kdy  spolu  začali připravovat  první  publikaci – antologii  italského básníka Sandra  Penny /v překladu V.Janovice/, s fotografiemi P.Koppa.  Kniha  pak  vyšla v r. 1986 v nakladatelství  Čs.Spisovatel.
V r. 1983  zahajoval  V.Janovic první  soubornou  výstavu P.Koppa v Praze: ITÁLIE  JE  VÍC, NEŽ  ZEMĚ,  JE  TO  CIT /Malá Galerie Čs.Spisovatele/. Později  spolu  pravidelně  publikovali  v časopisech  Tvorba, Kmen, Literární  měsíčník  aj.,  kde  Koppovy  fotografie  doprovázely buď  vlastní  básně  V.Janovice,  nebo jeho  překlady  italských  básníků /E.Montale, S.Penna, V.Marianacci/.  V r. 1987  vyzval Janovic Koppa k vytvoření  souboru  fotografií  s tématikou  Karlova  mostu, které  pak  byly  využity  k samostatné  výstavě /1988/ a  jejich  výběr  doprovázel sbírku Janovicových  básní „Most  Alchymistů /Čs. Spisovatel 1989/.

 

 

P. Kopp s V. Janovicem na vernisáži výstavy, 1983

 

 

S B.Holým  začal P.Kopp  spolupracovat počátkem  80.let   v nakladatelství  Čs.Spisovatel  a to  na výtvarném  řešení   svých  knih Zvláštní  radost  žít  a  Most  Alchymistů.   Později  B.Holý  nabídl P.Koppovi  uspořádání  samostatné  výstavy v Galerii Čs. Spisovatele  a  stál  u  zrodu knihy s textem M. Horníčka „Chvilky  s Itálií“. Jeho  první  lapidární  hodnocení  těchto  textů  znělo: /viz  příloha/:

 

„...co  se textu  Miroslava Horníčka  týče, můj  dojem, o  němž  jsme  již  mluvili, se  četbou  jen  utvrdil: profesionálně  dokonale  postavená  věc, chytře  vybudovaná  na  dramatickém  vidění Vašich  fotografií…“

 

Později napsal  recenzi  Koppových  fotografií v časopise  Literární  měsíčník č. 4, 1988 pod  názvem  „Lidé  a města  Pavla  Koppa“ a dále  jeho  medailon  „Zrcadlení“ – Literární  měsíčník č.1, 1990.


 

                      Holého první hodnocení textu M. Horníčka ke knize “Chvilky s Itálií”